To vám takhle jednou Pepik s Frantikem léželi pod stromem a jako obvykle nic nedělali. Co taky měli dělat, dyž neměli nic na práci. Protože v té době vlastně ještě práce nebyla. Lidi sice už pracovali, ale nevěděli o tom. Tkali sobě roucha, pěstovali slepice, vepříky, pěstovali obilí a tak. A všeho bylo tak tak jen, že se rodina uživila, spíš nebylo než bylo.
Ale někdy se zadařilo, třeba se urodilo víc obilí nebo někdo byl šikovnej a utkal roucho dřív a protože měl dost lnu, tak utkal i další a tak najednou začaly věci mezi lidima přebejvat. No jo, ale co s tim? A tak si začali mezi sebou věci vyměňovat. Tak třeba Vytahaný Ucho měl pytlík pšenice a šel za Co Na Mě Tak Čumíš (víte děti, tenkrát se lidi menovali takhle divně, ale jim to tenkrát nepřišlo představte si, že voni nepotřebovali ani rodný číslo!), kerej měl dobrý slípky. Von tenkrát pochytal pár divokejch slepic a vořezal jim kosinky, aby mu neulítly a vony snášely vajíčka. A už tenkrát takový vajíčko, to bylo něco. No a Vytahaný Ucho (von měl strašně rád míchaný vajíčka a jeho roba Jedovatá Jazyk je uměla moc dobře s kopřivama) de k Co Na Měmu a řiká "Hele, Co Na Mě Čumíš, copat takle, dybys mi dal hrst vajec a já ti dám tendlenc pytlík pšenice a ty ji nasypeš tvejm blbejm ptákum nebo Bedna Kytu (to byla stará Co Na Měho) ji semele a udělá ti pšeničný placky". No a Co Na Mě Čumíš na to kouká a řiká "No dobrý" a de do chatrče pro pár vajec. Přinese je a Vytahaný Ucho řiká "Takovoudle hrstičku za tákovejdle pytel mouky, to si to buď vyškubni nebo eště přidej". Co Mě řiká "No dobře, dobře " a štrachá se do chatrče a pro pár vajec navíc. Nakonec se dohodnou a aniž o tom vědi, uzavřeli obchod. A byla tu na světě přímá směna.
To víte, že ne vždy to nešlo tak hladce že někdy si někdo chtěl něco přivlastnit a tak to tomu druhýmu vzal. No a buďto ho přepral a zabil a vzal mu to nebo se ten druhej ubránil a zabil toho, co mu to chtěl ukrást. A vostatní viděli, že je to dobře, dyž ten majetník (teď se řiká vlastník) toho druhýho zabil a ubránil si svůj majetek. A nakonec se dohodli tak, že takový lidi, začali jim řikat zloději, trestali. Nejdříu je zabíjeli, pak jim jen sekali ruce a tak. A bylo to dobře. Protože lidi viděli, že je lepší směňovat, než si přivlastňovat.
No jo, ale mělo to háček. Třeba dyž měl Vytahaný Ucho pšenici, nebyly vajíčka. Nebo dyž potřeboval třeba novou tětivu k luku, tak neměl pšenici, protože mu ji zežraly myši.
A teď se vrátim k těm dvou klukům. Voni tak léžej pod tim stromem a Pepik řiká "Ty Frantiku, pudeme se podivat k potoku, byla bouřka, teklo spousta vody, co dyby byly vyplavený ňáký ryby". A Frantik jako že jo, že teda pudou. No a přídou k potoku a ani střevle, lautr nic.
Tak dou vokolo potoka, kopou do voblázků a dělaj žabky na vodě placatejma voblázkama. Najednou Pepik zařve jako dyby ho na nože brali. Frantik řiká "Co řveš, vole?". A Pepik na to "Vole, poď se podivat". Na zemi léží voblázek, krásnej, kulatej, jen ho nakopnout. Taky, že se Pepik vo to pokusil. Ale proč si voň málem ukop palec? Von je těžkej jako kráva. A kuci na to koukaj, todle v životě neviděli, to po tý velký vodě potok vodhalil. A Pepik ho teda sebére a dou nazpátek.
Přídou do vesnice a Pepik ten voblázek vytáhne z kapsy a vokazuje ho vesničanum. Ty čuměj jak péra z gauče (a to tenkrát eště gauče neznali).
Himbajs, to bych taky chtěl mět, řiká si každej. A najednou Co Na Mě Čumíš řiká "Hele Pepiku, dám ti za ten kamínek mísu pšenice" a Vytahaný Ucho ten kamínek chce taky a snaží se Co Na Mě-ho trumfnout a řiká "dám ti vééélkou hrst vajec" a už se vidí, jak se s kamínkem mazlí a že mu ho každej závidí. No a Pepik, protože má rád vejce, bére hrst vajec a Vytahaný Ucho si triumfálně vodnáší ten žlutej kamínek.
Samo, že se všichni kluků ptaj, kdeže ten kamínek našli, ale kluci neřeknou. Pepik Frantikovi navíc dal pár vajec, takže i von je spokojenej.
Teď k tomu kamínku. Vono to totiž bylo náhodou zlato. Aspoň tak tomu začali lidi potom řikat.
No a dalšlí den šli kuci zase potoku a našli další zlato. A přídou do vesnice a tam ho samo sebou zase povyměňujou za jiný věci a sou v baliku. Nojo, ale tim to nekončí. Ten Co Strašně Páchne veme svůj zlatej kamínek, co za něj dal Pepikovi dvě mísy kozích tvarůžků a de k Tomu Co Má Vošklivou Dceru a vymění ho za tykev kvašených okurek.
A je to tady. Kozí tvarůžky byly na jaře, dyž měly kozy kůzlata a kvašený vokurky (ty já strašně rád, viz můj recepis na internetu) sou v létě, takže tady došlo k první nepřímé směně. A to pomocí zlata Takže první peníze byly na světě. A to byla věc, najednou nemuseli lidi věci směňovat přímo, ale směňovali nepřímo prostřednicvím zlata. To bylo teda v jejich údolí, protože vo údolí vedle k témuž účelu začali používat škebličky, které moře vyvrhlo jen po móóc velkejch bouřkách.
A sme u toho. Jaký vlastnosti musej mít peníze a k čemu sloužej. Tak k těm vlastnostem. Musej bejt:
· trvanlivý, třeba takovej rampouch, ten roztaje a nemáte nic
· nesměj bejt snadno padělatelný, takovejch rampouchů naděláte, kolik chcete
· musej umožnit jejich dopravu v čase a prostoru, zkuste jako peníze mět třeba žulový kvádry
· musej bejt vzácný, asi nemůžu jako peníze použít podzimní spadaný listí
A k čemu sloužej:
· k zajištění nepřímý směny, nemusim směňovat věci za věci, můžu směnu odložit
· maj oceňovací funkci, můžu si říct za jednu škebličku 15 vajec
· maj takzvanou oceňovací funkci, můžu říct, kolik co stojí
Takže ten Pepik s Frantikem vlastně udělali vééélikej vynález, protože vod tý doby vlastně mohla začít fungovat ekonomika. Ale vo tom budou další pohádky.
Hupky dupky do pelíšků, deme děti spat.